Sweet home všem přátelům southern rocku.

Týden utekl jako voda a je nejvyšší čas dát na papír pár myšlenek a vzpomínek na poslední akci věnovanou naší obíbené muzice. Takže pro vás všechny, kteří jste se z různých důvodů nemohli zúčastnit, i pro ty, kteří byli při tom ... 29. a 30.srpna proběhla v Teplicích druhá "Blue Rocket Night". Pavel Vícha s partou kamarádů připravil po roce opět skvělou akci pro široké spektrum posluchačů. V pátek dostaly prostor regionální kapely, z nichž mně, jako přespolnímu, něco říkala jenom Stará škola, jejichž CD jsem shodou okolností kdysi dostal, tuším že od Luboše Gnojka. Protože jsem do Teplic dorazil až v sobotu, dovolím si povídání o páteční části fasťáčku přenechat někomu povolanějšímu, kdo byl na místě. (Co říkáš Franku?) Sobota - to bylo už něco úplně jiného. Živá voda a okysličená krev pro unaveného človíčka, zmáhaného globálním konzumem dneška. Z původních 11 plánovaných kapel nepřijeli pražští Little Fish, ale i tak bylo na co se těšit.

Úvod obstarala mladoboleslavská bluegrassová partička "FAIR PLAY GRASS". Proč ne. Bluegrass je hudba, která má s jižanským rockem společného předka. A tahle parta to měla výborně zmáklé. Naživo jsem už dlouho tuhle muziku neslyšel a moc se mi to líbilo. Na rozjezd naprosto v pořádku.

Další přišli na řadu SWEET PAIN. Po letošním Mlejně jsem jim vysekl poklonu, přestože jindy mě moc nebrali. Tenkrát to způsobil jednak skvělý zvuk a možná i nějaké mlejnské "fluidum". I po Mlejně jsem ale vyslovil jistou pochybnost o hudbě Sweet Pain. O hudbě samotné ani tak ne, jako spíš o způsobu její prezentace. Když si poslechnete ukázky na webu kapely, bez výhrad se vám budou písničky líbit. Když ale vidím Sweet Pain na pódiu, mám pocit "klopotnosti a upachtěnosti". Není tam nadhled a lehkost. Michal Zvoníček, jako naprosto dominující autor repertoáru, včetně anglických textů, není dobrý frontman. Chybí mu přesvědčivost a aspoň trocha showmanství. Přitom právě pódiová prezentace je hlavní silnou stránkou všech dobrých (a nejen jižanských) kapel. Nevím, proč tak zarputile Sweet Pait trvají na anglických textech. Že by to kapele pomohlo k vystoupením v zahraničí? Za pět let, zmapovaných na webu, nehráli venku ani jednou... Je mi líto, ale domnívám se, že pokud budou Sweet Pain i nadále pokračovat stejným směrem, zůstanou, sportovní terminologií řečeno, jen "nošiči vody" hlavních hvězd. První vrchol dne tak pro mně nastal až při vystoupení 1202 STATION. Banda kolem Milana Renče převálcovala Sweet Pain způsobem start - cíl. Od začátku do konce je jejich hudba baví a ta pohoda z pódia se snadno přenáší i pod pódium. Navíc oba kytaristé Milan s Omarem jsou instrumentálně o parník před kytaristy Sweet Pain. Tady je možné vidět a slyšet druhou vlnu domácího southern rocku, která stíhá tu první a hlavní vlnu. Jen tak dál ...

LAST REBEL. Miki Vojnar celý festival statečně (a dobře) uváděl (na rozdíl od loňska, kdy se záhy sestřelil a moc si nepamatuje ...) a tak měl možnost si uvést i svou vlastní kapelu. Na úvod představil novou "vokalistku" - svého bratra. Všichni víme, že baby ve vokálech dávají soundu každé kapely zvláštní kouzlo a já věřím, že přítomnost "něžného pohlaví" pomáhá jejich mužským protějškům k lepším výkonům. Prostě se před holkama vytahujou. Když se začnou kytaristé předhánět ve svých sólech a "přetahovat" se o ně ... to je pak maso ... Dobrých vokalistek ale není nazbyt a tak Mike nepohrdl aspoň bratrskou výpomocí. Last Rebel odehráli své. Nemyslím si, že by byli o moc lepší, než Sweet Pain, ale už jenom přítomnost showmana a dobrého a vtipného frontmana Mika, řadí tuto kapelu určitě výše...

Pohledem jinam bylo vystoupení další kapelky - PETR KALANDRA MEMORY BAND. Pro mně staří známi už z loňska. Docela příjemný odpočinek a vzpomínka na velkou osobnost domácího folk - blues rocku.

Než se na pódium vrálili další rockeři, dostal šanci předvést své umění LUKÁŠ ZÍTA. Brilantní kytarista, hráč na foukací harmoniku a vtipný textař s vlastním repertoárem na hranici blues a folku. Určitě jsem nebyl jediný, kdo si po vystoupení koupil za babku jeho autorské CD. Moc pěkné ...

No a zpět k jihu (zatím jen tak opatrně) nás přivedli IZZY z Jirkova. Pro mně absolutní nováčci. Zatím jsem neměl tu čest a tak jsem čekal co to se mnou udělá. První dojmy byly dobré. Ač mírně hlasově indisponovaný zpěvák byl docela dobrý a snažil se o jistou pódiovou prezentaci "tvrdého rockera". Izzy nejsou jižanskou kapelou, jak bychom si u nás představovali. Hrají dost slušný rock a občas si střihnou i boogie, ale jsou více hard, než zemitě bluesoví. Uvidíme, co se z nich časem vyklube. Na takovéto konfrontaci s těmi nejlepšími můžou ale jenom vydělat. Záleží jenom na nich.

EL CAMINO - další z řady potenciálních pronásledovatelů domácí jižanské špičky. Poprvé jsem je zaregistroval letos na Mlejně a i když to tam tahle olomoucká partička neměla vůbec jednoduché - hrála až na úplný konec kolem půlnoci ... rozhodně nezklamala. Nebýt typických bílých zalomených klobouků, působili by chlapci mimo pódium docela nenápadně. Na pódiu se ale všichni tři mění v suverénně šlapající mašinu a vůbec mi nevadí občasný technický nedostatek ve hře kytaristy. Ve třech se rytmický nebo melodický nedostatek těžko maskuje, ale přesto jde z pódia z muzikantů taková pohoda a radost, že poprvé vyrazily na plac větší počty tanečníků a tanečnic. Hudba ve stylu ZZ Top (ať už převzatá nebo vlastní) s vtipnými texty ... Je tady pro mně druhý vrchol večera a nebojím se říct, že objev letošního roku.

Po dohrání El Camina už byla natolik temná obloha, že mohlo přijít překvapení v podobě ohňové show mně neznámého páru. Počáteční "chrlení ohně" je už celkem okoukané, ale další kousky jsem ještě neviděl. Točení hořícími koulemi na řetězech (nebo lancích) a potom předměty připomínajícími policejní pendreky, bylo velmi efekní. Vzrušující a předpokládám že neplánované bylo taky zapálení trika na těle předvádějícího maníka. Strhal to ze sebe bleskurychle a pak v show pokračoval. Na památku mi zbyly docela podařené fotky ...

A jde se do semifinále - MBA BAND. Opět, jako už častokrát v minulosti, bez třetí kytary Petra Špitálského, za kterého však úspěšně zaskakují Martin s Jardou. (Přesto ale Sweet home ... bez Petra není úplně ono ... co? Doufám, že do Kolína přijedete hoši v plné sestavě !!! :-) ) Nechyběly obě skvělé vokalistky Gabča s Blankou, přestože se Gabča pořád ještě dávala do pořádku po operaci. Repertoár Bandu už notoricky znám a všechny jejich fláky mám usazené pod kůží. Nechce se mi stále opakovat totéž, že jsou MBA Bandi ozdobou každé akce, které se zúčastní. Jako první a vlastně jediní ze všech vystupujících kapel, na přání posluchačů přidávali na závěr svého vystoupení několik písniček. Aby si s nimi mohl k mikrofonu stoupnout i Mike, dali ten večer podruhé Sweet home Alabama, což určitě nikomu nevadilo. A je tu finále. BLUE ROCKET. Pod pódiem je plno a domácí čekají na své miláčky - hlavní hnězdy večera. Když si chystali aparát na pódium, měl jsem trochu rozpačitý dojem. Odpoledne už absolvovali jedno vystoupení v Krupce a necítil jsem mezi muzizanty takové to jiskření a těšení se. Pavel je možná trochu "povzbudil" a pak už to šlo. Další srdeční záležitost. Mára ze sebe sypal jeden hit za druhým a pod pódiem se tančilo a zpívalo. Ani jsem si nemusel nakonec vyprosit mého oblíbeného Posledního rebela. Velká poklona Pavlovi Víchovi a všem jeho pomocníkům. Věřím, že si Blue Rocket Night najde své pevné místo v každoročním kalendáři a bude v budoucnu (vedle Mlejna) dalším pevným bodem českého southern rocku. Dělají to v těch Teplicích móóóóóóc dobře ...

PS. A kamión Blue Rocket naživo... je taky pěkný zážitek. Přikládám k ostatním fotkám.

PSS. Začal jsem psát v osm a je po půlnoci ... To bude zase vstávání ... Dobrou noc a ….

Dixie s Vámi všemi na dalších koncertech a festivalech. Dališ