Sweet home přátelé …

Na letošní Stetson And Bourbon jsem se do Otrokovic obzvlášť těšil. Předcházející fesťáček, který jsem na přelomu července a srpna navštívil - Whisky And Fazole v Sedlnicích, nebyl až tak úplně podle mého gusta (chybělo mi tam víc ostrých kytar …) a tady tomu mělo být jinak.

Podtitul akce sice sliboval pouze Jižanský rock ale letitá zkušenost říkala, že to bude pestrá směs všeliké výborné muziky, kterou umí Pepa Huslík namixovat. A taky že jo.

Prvního vystupujícího - Jerguše Oravce - Pepa Huslík uvedl jako jednu z největších kytarových nadějí Česko - Slovenské hudební scény posledních let. Po vystoupení mladého, asi třiadvacetiletého mládence za doprovodu rytmické sekce, musím dát Pepovi za pravdu a o Jerguše se začít zajímat víc. Mimochodem našel jsem jej i mezi vystupujícími na letošním Blues Alive v Šumperku, takže žádné ořezávátko ... Je pravda, že některé jeho věci byly asi až na hranici jazzu, kterému nerozumím, ale naopak jeho úpravy klasických Hendrixových pecek All Along The Watchtover, nebo Little Wing mě dostaly. Jerguš prokázal obrovský cit pro rytmus i dynamiku. Střídal spoustu poloh a technik a hrál jako starý ostřílený borec. Poznal jsem ještě klasiku Crossroad, ale jinak už nic. To mi však nevadilo a s chutí jsem si rozjezd festivalu užil … a nebylo to jenom skvělou muzikou z pódia, ale taky občasnými návštěvami stánku pana Petra Křenka s kukuřičnými dobrotami jeho Whiskey Clubu. :-)

Druhou partou, která se do posluchačů pustila byla kapela z Polska, která si říká Zdrowa Woda. V Otrokovicích jsem už viděl několik polských skupin (Highway, Around The Blues ...) a bylo jasné, že jejich navigátor, na sále taky přítomný Andrzej Matysik, žádný brak nepřiveze. Tentokrát měla Zdrova Woda trochu smůlu, že přijela bez svého druhého kytaristy, který si říká pARTyzanT ale osamocený kytarista Slawek Malecki vše zvládl a ukázal, že je asi na podobné situace zvyklý. Druhou hlavní osobností kapely je určitě přesvědčivý zpěvák Marek Modrzejewski, který se docela s chutí a nevtíravě pouštěl do dialogu s diváky ... Zdrowa Woda mi taky nepřišla jako jižanská, nebo southern rock hrající kapela. Spíš bych ji osobně zařadil, pokud to vůbec má smysl takto škatulkovat, mezi rockové až bluesrockové kapely. Výborně jim to šlapalo a po „velkém umění“ Jerguše Oravce odehráli takový „lidovější bigbít“, myšleno jako že pro širší posluchačské vrstvy. Když už jsem identifikoval hlavní dva frontmany, bude slušné doplnit i rytmickou sekci v podobě baskytaristy Slawka Jagase a bubeníka Dawida Leszczyka.

Po dvou zahraničních hostech se jako třetí na pódiu představili tepličtí Blue Rocket. A zase to bylo dramaturgicky dobře vymyšleno. Zatímco Jerguš Oravec publikum rozehříval a nechal posluchače pozorně poslouchat jeho kytarovou ekvilibristiku, Zdrowa Woda se svou jednoznačnou rockovou rytmikou nechala posluchače u stolků podupávat nohama, u Blue Rocket se už několik odvážlivců zvedlo ze židlí a pustilo se do tance. Všichni, kteří znají tuhle bandu kamarádů ví, že jejich písničky jsou zpravidla veselé a skotačivé, stejně, jako muzikanti na pódiu. Prim v tom opět hrál Franta Janačík, kterému bylo pódium malé a v průběhu hry z něj několikrát seběhl a vyzývavě provokoval k tanci osamocené ženy bez partnerů ... :-) (viz foto). V tomto okamžiku se musím zmínit o jedné novince v personálním obsazení kapely. Jakub Fojtík, který v kapele dlouhodobě zaskakoval na místě baskytaristy, už dál nemohl z pracovních důvodů s Blue Rocket hrát, a protože se žádná odpovídající náhrada k base nenašla, chopil se jí právě Franta Janačík – sám bývalý dlouholetý basák. Třetí (rytmickou) kytaru po něm převzal Mára (foukačku už ale nikdo) a tak aspoň zůstalo u tříkytarového obsazení. Márovi sice už tím pádem u mikrofonu nezbývá tolik volného prostoru pro jeho šoumenství a gesta, ale popral se s tím údělem statečně a „Rakeťáci“ byli opět báječní. Ani u Blue Rocket se nedá jednoznačně mluvit o jižanském rocku. Petr Korál dokonce v recenzi na jejich nové CD „Modrá raketa“ v posledním čísle časopisu  „Rock&Pop“ napsal že ví, že: „ ... teplická parta Blue Rocket nemá moc ráda, když je řazena k jižanskému rocku ...“ (docela by mě zajímalo, jestli si dal tuhle recenzi autorizovat :-) ), My všichni, kteří Rakeťáky už léta známe, posloucháme a máme rádi, ale víme, že k nám patří a jejich styl a krásnou muziku bereme za své ...

Finále obstarala kapela Blackout, kvůli které jsem do Otrokovic hlavně přijel. Mám moc rád kytaru Petra Roškaňuka v jakékoli podobě. Neměl jsem moc příležitostí jej vidět naživo. Jednou před mnoha a mnoha lety, ještě za totáče, když byl Rošky členem Framus 5 Michala Prokopa a já fotil koncert v Kolíně na diáky... Mám vzpomínku z šatny, kdy jej druhý kytarista Václav Veselý (starší bratr basáka Jiřího Veselého) učil nějaké nové fígle na kytaru. Druhá vzpomínka je z koncertu v Českých Budějovicích, kde jsem se jistým řízením osudu vyskytoval a hrála tam kapela Nová Růže s Roškym, V.Čokem, O.Balážem a K.Hönigem. Opět jsem fotil, opět i v šatně :-) a bylo to skvělý ... Potřetí jsem Petra viděl, už s jeho „domovským“ Žlutým psem v Kolíně a to už byla ta „naše“ muzika. To ještě nebyl „Pes“ tak komerčně profláknutý a já „uchcával“ blahem. To už je ale taky okolo 10 let...

Mezitím Petr založil R Force a tuhle kapelu jsem měl ze všech jeho „štací“ nejraději. Nikdy jsem R Force neviděl naživo a jediná památka na existenci této kapely, stejnojmenné CD, je vynikající ukázkou původního českého ostrého kytarového southern rocku a bluesrocku. Současná Petrova „bokovka“ Blackout, (protože Žlutý pes je asi stále „hlavní kapela“) podle informaci z webovek kapely, by měla být jakýmsi pokračováním R Force a to jsem si fakt nemohl nechat ujít. Prim tady hraje, jak jinak, Petr Roškaňuk, ale rovnocenným partnerem mu je Pavel Kučera. Sice určitě ne tak brilantní kytarista jako Petr, ale výborný a suverénní zpěvák a hráč na foukací harmoniku. Kapelu zezadu tlačila rytmika Tomáš Spěvák (bg) a Zdeněk Pospíšil (dr). Nepoznal jsem většinu jejich repertoáru (kromě podruhé tento večer a daleko šťavnatěji odehrané pecky Crossroad) a tak nedokážu posoudit jaká část byla vlastní tvorba a kolik toho bylo převzatého. To ale není vůbec důležité. Daleko důležitější a podstatné bylo, že vystoupení Blackout bylo, aspoň pro mě, absolutním vrcholem večera, který se mnou prožíval slušně naplněný nový sál Otrokovické Besedy.

Děkuji:

všem kapelám za skvostně prožitý večer ...

Pepovi Huslíkovi za to, že drží tradici a nepolevuje v nasazení ...

Andrzeji Matysikovi za osobní seznámení a příjemné povídání ....

Petru Křenkovi za všechny ty dobroty, které přivezl a které jsme stihli ochutnat ...

Prezidentovi, za to že je jaký je ...

bráchovi Slávkovi a jeho synu Honzovi, že jsou stejní blázni jako já ...

... a ve finále děkuji své jižanské manželce Ivě, že mě ještě nezabila ...  :-)

 

Dixie s Vámi všemi

Dališ