To tenkrát bojovala Francie s Anglickým královstvím vo celou
Kanadu, no a
francouzi tam dostali pěkně na frak. Anglickej generál jim po kapitulaci dal
vybrat. Buď budete přísahat věrnost anglický koruně, nebo se sbalte a hybaj
pryč z anglický kolonie.
A vono jo, bylo jich dost, co se sebralo a že teda půjdou, když už tu válku
prohráli. Jenže kam? Jediný francouzský místo a taky nejblíž byla Louisiana a
New Orleáns, Baton Rouge a tak podobně. Jeden by si myslel, jak si polepšej,
když na jihu nesněží a indiánů co prahnou po vašem skalpu je tam taky
pomálu. Jenže je to tam samá bažina, aligátoři a hlavně hnusný komáři, co vám
vlezou všude,a vypijou vám všecku krev, jako žíznivej irčan po vejplatě. Tak
mi to vyprávěli kumpáni z Louisiánskejch regimentů.
To že to nejni francouština, říkal jeden
důstojník, co před válkou studoval v
Paříži na škole, co se jmenovala Sorbona, nebo tak nějak podobně. Bylo mu to
študování ale prd platný, protože mu dělostřeleckej šrapnel za pár měsíců
utrhnul nohu, slítnul z koně a ječel na zemi jako ostatní, co študovaný
nebyli.
No a tahle skupina lidí si říkala Cajun a mluvili po svým a i anglicky.Byli
proste dvoujazyčný, ale důstojníci říkali bilingní, to aby se asi odlišili vod
vobyčejnech vojáků. Tihle chlapíci měli nejen vlastní řeč,ale i vlastní
muziku a hlavně vařili tak, jak to znali z domova. Takže ouplně jinak než my
ostatní.
Jednou, poblíž tábora kde jsme tenkrát leželi, se urodilo v lese a na
pastvinách moc hub. Se ví, že to nikdo nesbíral, poněvač byli všici
přesvědčený, že ty houby jsou jedovatý a jen do ní kousneš, zcepeníš jako pes
ve škarpě. Jenže louisiáni věděli co a jak a já si taky vzpomněl co mi
vyprávěla moje máma, co pocházela z Norska, o houbách.
Tak jsme sbírali po lese houby a nosili je do tábora, kde to kontrolovali
André, Jean a Pierre. Nakonec toho bylo dost pro všechny a i když se jich
fůra vyhodila, čekala nás královská hostina.
Na pánvi se rozpálilo vepřový sádlo, šampinion, tak tomu říkali, se jen
očistili od hlíny a klobouky se smažili z obou stran. Když byly do zlatova,
tak šup na kukuřičnej chleba co se fasoval. Zlehka osolit a mohlo se
debůžírovat. Tenkrát se seběhl celej tábor, vojáci od dalších regimentů, aby
viděli, jak se trávíme jedovatejma houbama. Byl tam taky takovej malej, suchej
učitýlek s brejličkama. odněkud z Virginie. Koukal na nás jak dlabeme tu
pochoutku a tvrdil, že to jsou sice jedlý houby, ale že se jmenujou jinak. Moc
moudře mluvil, pomrkával za brejličkama a mlsně se olizoval. Myslel si, že taky
něco dostane a taky dostal. Dal jsem mu ránu pěstí až upadl na zem a přidat
nechtěl. Upaloval, až ke svýmu stanu.
Toho že se nikdo neotrávil, jsem já důkazem, když vám to tady píšu.
Olaf Ketchupson
|