My kluci z jihu jsme byli na kafe navyklý od malička a pili jsme ho pořád,
stejně jako angláni pijou čaj. Jenže na dobrý kafe co bylo doma jsme mohli
rychle zapomenout. Vobčas se zadařilo a v přepadený koloně jsme něco našli,
ale většinou to byla bída, jako všechno ve válce.

Nahrazovali jsme to čím se dalo, a některé pokusy skončily přinejmenším
rychlým krokem směrem k latrínám. Když se fasovalo kafe, bylo vždy zelený a
vojáci si to museli upražit nad ohýnkem v pánvičce. Po mnoha pokusech se
nejlépe osvědčilo kaštanový dřevo, dobře vyschlý, poněvač ten kouř dodal kafi
správnou vůni a chuť. Kde se takový dřevo dalo lehce sehnat? Přece z planěk na
plotu, tam se dávalo a bylo i tím pádem řádně vyschlý. Každý městečko po našem
pobytu bylo bez plotů, ale obyvatelé byli rádi, že jsme pryč. Nemuseli zavírat
ani dcery, ani drůbež. Ne že bychom kradli, to ne, ale občas nějaká škodná se
vždy objeví.

Vynalézavost vojáků neznala hranic a tak jsme vyzkoušeli co možná nejvíc
variant. Pražená čekanka, arašídy, žito a jednou došlo i na hrách. Hrách nás
tehdy málem zabil a taky to nechutnalo nijak dobře. Sušený jablka když se
opraží, nechutnají zle, ale nejvíc jsme pili kafe z batátů, sladkejch brambor.
Toho bylo dost, i když ne vždy.

Jak se to dělalo? Batáty jsme oloupali, nakrájeli na prst silný plátky a ty
plátky na kousky velký jako kávový zrna. Vysypali je na plachtu, pončo nebo
tak něco a dali schnout na sluníčko, aby se batáty zbavily vody. Když už
šustily, přišla na řadu pánev a ohniště s kaštanovým dřevem. Po upražení se
hnědé kousky roztloukli hlavicí nože na kameni na co možná jemnej prach. Ten
se pak smíchal s trochou vody a udělalo se z toho takový těstíčko. Část se
schovala do plechovky na pozdějc a trocha se dala do konve a zalila se
vařící vodou. Chvilku povařit a pak jste měli celkem obstojný kafe.

A nemyslete si, že každej měl kávovej servis. To měli jen důstojníci, a taky ne
všichni. Plecháček z domova a nebo jen stará plechovka od fazolí s drátěným
ouškem taky dobře posloužila. Ale ke kafi patří i tabák. A o něm zase jindy.

Olaf Ketchupson