Kytarista ZZ TOP Billy Gibbons zveřejnil video se skladbou "Hollywood 151", kterou převzal z alba "The Big Bad Blues" z roku 2018. Na videu vidíme bývalého člena Guns N ’Roses a bubeníka Velvet Revolveru Matta Soruma a kytaristu Alabamanu Austina Hankse, který se na albu La Futera ZZ Top podílel s Gibbonsem jako spoluautor písně Flyin’ High. „My tři jsme se shromáždili při zvláštní příležitosti,“ říká Gibbons. „Usoudili jsme, že dobrým nápadem bude na této události stavět a okamžitě natáčet video přímo na místě. Využili jsme to, potěšili se touto chvílí a rádi jsme to udělali.“ Hollywood 151 je typický, nízko posazený kousek texaského shuffle, kde Gibbons a Hanks sólují na kytarách pivními lahvemi. Titul byl inspirován hudebním duem, které vystupovalo v nočních mexických klubech v Los Angeles se zvukem dvou kytar, automatického bubeníka a propagací černého rumu. Když vyšlo "The Big Bad Blues", Gibbons řekl: „Úspěšně jsme se probojovali těmi nezmapovanými vodami s kubánskou příchutí Perfectamunda (vydáno v roce 2015) a cestu jsme dokončili. Posun zpět k blues je přirozený. Je to něco, co si naši příznivci mohou s uspokojením užít, vnímat zkušenost s tradicemi kořenů a zároveň pocit bohatství uměleckého vyjádření. V uměleckém vyjádření je něco velmi pravěkého," dodal.  „Nikdo se nevyhne lákadlu, jak to přímo nandat! Vytrvalost tohoto vysokého a osamělého zvuku zůstává pevná a silná dodnes. Mohli bychom zmínit sestavu obvyklých podezřelých, Howlin ‘Wolfa, Muddyho, všech tří králů (B.B., Albert a Freddie). Zdlouhavý seznam šampionů je navždy vytesán do kamene.“

The Marshall Tucker Band - New Year’s in New Orleans! Roll up ’78 and Light up ’79 (2020)

„Ukažme lidem od pobřeží k pobřeží, že my tady v New Orleansu můžeme udělat párty! Jste připraveni ukončit rok 1978 a začít rok 1979?!“

To byla slova konferenciéra, který v roce 1978 představil kapelu Marshall Tucker Band v legendární hudební hale The Warehouse v New Orleansu. Novoroční publikum bylo údajně největší rozhlasové publikum, které v té době slyšelo vysílání, a skupina se při této příležitosti vytáhla. Tahle strhující starší nahrávka pochází z původních 24 stopých pásků a v roce 2019 ji v Maconu, v Georgii, smíchal Paul Hornsby, původní producent Capricorn Records, který nahrál a vydal skupině prvních šest zlatých a platinových alb.

Skupina Marshall Tucker Band debutovala prvním albem v roce 1973 a zahájila tak sérii úspěchů, které během celé dekády přinesly řadu zlatých a platinových desek. Zdá se, že se v každoročních rockových dějinách tento úspěch trochu ztratil, ale v nejlepším případě se kapela mohla hrdě postavit na nohy vedle Lynyrd Skynyrd a The Allman Brothers Band. Kořeny kapely Marshall Tucker Band sahají do počátku šedesátých let, kdy se v různých kapelách vytáčely kombinace hudebníků ze Spartanburgu v Jižní Karolíně. Hudebníci si postupem času pomalu našli domov v kapele Toy Factory, vedené kytaristou Toyem Caldwellem. Konec 60. let byl v USA bezprecedentní dobou změn a různí členové kapely během tohoto období odešli do armády, včetně Caldwella, který si vybral námořní pěchotu Spojených států. Caldwell sloužil - a byl zraněn - ve Vietnamu, než se v roce 1969 vrátil do Caroliny, aby svou začínající hudební kariéru znovu zahájil. Z Toy Factory se nakonec stal Marshall Tucker Band, přičemž své jméno převzali od místního slepého ladiče pian Marshall Tuckera, jehož jméno bylo na klíči od zkušebny, kterou si pronajali. Kapele podepsala smlouvu s jižanským rockovým labelem Capricorn Records, domovem takových velikánů jako The Allman Brothers Band a Dixie Dregs. Charakteristický zvuk kapely Marshall Tucker Band je tavícím kotlem rockových, country, jazzových, bluesových a folkových vlivů. Nejvýraznějším znakem z nich je použití flétny - pokud si dokážete představit, že Ian Anderson z Jethro Tull jamuje s Lynyrd Skynyrd, získáte základní náhled na zvuk. Legenda říká, že Toy Caldwell požádal hráče na saxofon Jerryho Eubankse, aby ho naučil na flétnu, protože si myslel, že by to byl zajímavý nápad. Zajímavé je, jestli si vůbec někdo uvědomil, že by se mohla integrovaná flétna stát zvukem Marshall Tucker Bandu.

Vraťme se ale k albu. Tato úžasná živá show, nahraná v The Warehouse v New Orleansu na Silvestra 1978 ukazuje, jak veliká byla skupina v tomto okamžiku své kariéry. Přehlídka byla vysílána na 150 rozhlasových stanicích po celé zemi a stala se tak největší událostí svého druhu v té době. Původní producent kapely Paul Hornsby odvedl dobrou práci s vyladěním těchto původních rozhlasových pásků - není to dokonalé, ale určitě byste nechtěli, aby to tak bylo. Hudba zní skvěle - pěkně a jasně s dobrým stereofonním zvukem. Takže na závěr - vytočte volume doprava a vraťte se o více jak 40 let zpět, na koncert Marshall Tucker Bandu!

Ramblin’ Records (2020), 1 hod 35 min

Skladby:

01. Fly Like an Eagle (Live)
02. Long Hard Ride (Live)
03. Fire on the Mountain (Live)
04. Heard It in a Love Song (Live)
05. Dream Lover (Live)
06. Blue Ridge Mountain Skies (Live)
07. Can’t You See (Live)
08. Hillbilly Band (Live)
09. Ramblin’ (Live)
10. This Ol’ Cowboy (Live)
11. Desert Skies (Live)
12. 24 Hours at a Time (Live)
13. New Year’s Countdown - Auld Lang Syne (Live)
14. I’ll Be Loving You (Live)
15. Searchin’ for a Rainbow (Live)
16. Will the Circle Be Unbroken (Live)

Robert Jon & The Wreck - Last Light On The Highway (2020)

Vnímáte, že trpíte izolací od blues a cítíte potřebu kvalitního hudebního díla, které vám pomůže v roce 2020 obnovit vaši víru? Tak tady vám pomůže Robert Jon & The Wreck, kteří vydali před pár měsíci svou nejnovější desku „Last Light On The Highway“, a pokud vůbec existuje album, jež vás odradí od špatné nálady, kterou začal rok 2020, pak je to ono! Hned na začátku, s úvodní skladbou a prvním singlem „Oh Miss Carolina“ hned víte, že právě tady najdete spoustu kvality a melodických krás, které vás obejmou a obléknou staronovým klasickým jižanským rockem a bluesovou dobrotou. Úvodní linie alba stojí za to, abyste otočili hlavu, ale to, co pak následuje, vám udrží pozornost plně na prvotřídní muzikálnosti a bohatě znějící produkci. Dostanete se z oduševnělé bluesové atmosféry Otise Reddinga až ke skladbám klasického rocku, které vám připomenou Eagles s velkými zpěvnými sbory. Harmonická kytarová práce a vokály vás jednoduše strhnou vlnou emocí, které probudí emotivně napsané písně, skladba za skladbou. Písně jako „Can’t Stand It“ a „Tired Of Drinking Alone“ rezonují od začátku. Je tu všezahrnující zvuk, který vás obklopí, od lesních rohů po strunové sekce, díky nimž jsou písně větší, lehce poslouchatelné, vokály s ušlechtilými melodiemi, které na vás dolehnou a potáhnou za srdce. Robert Jon & The Wreck vás prostě okouzlí. Jejich Last „Light On The Highway“ je absolutní krása a byli byste blázni, kdyby vám tahle deska unikla…

Recenzent to napsal krásně, až vám tu desku přímo vnutil - přišlo mi na mysl, když jsem si jeho pohled přečetl. Album je to opravdu pěkné, má všechno, co je potřeba mít, aby vás zaujalo a líbilo se. Nicméně - pokud neznáte Robertova předchozí díla a zvláště jste neslyšeli album „Take Me Higher“ z loňska, tak si jej najděte a pusťte si jenom druhou stranu, ty tři písně. To je pravý Robert Jon & The Wreck a ukázka, jak bych si přál (pokud mohu), aby zněl stále…  

Robert Jon Music (2020), 44 minut

Skladby:
Oh Miss Carolina
Work It Out
Can’t Stand It
Tired of Drinking Alone
Do You Remember
ThisTime Around
Don’t Let Me Go
One Last Time
Gold
Last Light on the Highway Pt. 1

Letošní Mlejn bohužel v řádném letním termínu nemohl proběhnout a tak je tady aspoň malá náplast na naše neukojené tužby. Moc se těším …

Dališ