Když v roce 2009 poprvé dorazil na slavnostní ceremoniál, ochranka ho málem nepustila do sálu. Starého vousáče v džínách, s
baseballovu kšiltovkou a dřevorubecké košili paradoxně otipla přesně: vandrák. Netušila, že z červeného koberce vyhání chlapa, co má zálusk na
tu samou cenu jako přítomné hvězdy světového hudebního showbusinessu a uvnitř na něho netrpělivě čeká publikum, žádoucí spatřit autentického amerického bluesmana z éry tuláků Jacka Kerouaca.

Seasickovo svérázné dřevní country blues nese všechny znaky samouctví. Všechno, co umí, naposlouchal a svůj syrový hlas i prstoklad
vždy přizpůsoboval vlastnoručně vyráběným kytarám z krabic od doutníků, plechovek, automobilových poklic nebo násad od krumpáčů; se třemi i jednou strunou. Hraje ale i na běžné kytary, banjo a mistrovsky ovládá slide. Svůj nejslavnější nástroj – The Three-String Trance Wonder – prý koupil v Mississippi od kamaráda, kterému ve stodole visel jako dekorace. Údajně na ní ani nechtěl nikdy hrát. “Moje žena mi ale řekla, ta kytara po tobě chce, aby ses stal slavným, a ono se to vyplnilo. Práci jsem tehdy nedostal ani v baru a že by přišla sláva,
bylo stejně tak pravděpodobné jako tvrdit, že zítra u nás přistane ufo,” řekl Seasick po legendárním vystoupení v televizní show Live On Jools Holland v prosinci 2006.
Za necelých pět minut, kdy stačil odehrát skladbu Dog House Boogie a na konci naštvaně třístrunnou kytaru odhodil, protože si myslel, že to nikoho nezajímalo, se zrodila nová bluesová hvězda. V následujících letech vydával platinová alba, dvakrát získal nominaci na Brit Awards, vystupoval na největších světových festivalech a spolupracoval s Nickem Cave a jeho Grindermany, Jackem Whitem, John Paul Jonesem od Led Zeppelin, country hvězdou Elizabeth Cook nebo skotskou písničkářkou KT Tunstall. A mezi milé okamžiky patří jeho setkání s velšským tygrem Tomem Jonesem.

“Steve má mnoho společného s řadou ať už žijících, či nežijících umělců: s Juniorem Kimbroughem, R. L. Burnsidem, T-Modelem Fordem či CeDellem Davisem. Jen s tím rozdílem, že je bílý,” napsal o něm náš odborník přes blues Ondřej Bezr. Letos třiasedmdesátiletý Seasick
Steve – vlastním jménem Steven Gene Wold a rodák z kalifornského Oaklandu – utekl z domu ve třinácti a převážnou část života projížděl
načerno na nákladních vlacích Spojené státy. Živil se příležitostně: jako zemědělský dělník, honák, dřevorubec, hrával na ulicích i v barech
a rád se chlubil tím, že pokoj dokázal vyklidit během dvou minut – stačilo se obout a popadnout kytaru.
Seasick Steve je chodící knihovnou americké tulácké kulturní tradice
Osobní i odposlouchané příběhy a legendy pak zanesl do vlastních country bluesových skladeb. V 60. letech dal cestování vale a věnoval se
hudbě: nechával se najímat jako muzikant, coby zvukový inženýr natáčel s Johnny Lee Hookerem a Lightnin ‘ Hopkinsem a říká se o něm, že
kamarádil s Joni Mitchell, i když on sám o tom nerad mluví. Pak hudební zdroje vyschly a Seasick znovu naskakoval na vlaky. Jenomže ty mezitím “zrychlily” a poprvé se oženil, takže se usadil, koupil si traktor a stal se z něho občas hrající farmář. V roce 1981 se zamiloval do mladší norské barmanky Elisabeth, vzal si ji a blues v 90. letech pověsil na hřebík. Na krátká turné, do ulic nebo pařížského metra vyrážel jen
občas, když došly peníze.
“Jednou v noci jsem ale hrál v americkém Seattlu s R. L. Burnsidem a The Jon Spencer Blues Explosion a po koncertě za mnou přišly děti. Prý jakou jsem to vlastně hrál hudbu. Blues, povídám a oni na to: ale my přece blues nenávidíme a to vaše jsme si zamilovali. Jakoby
mě někdo praštil lopatou do hlavy. Došlo mi, že důvod, proč blues nikoho nezajímá, spočívá v tom, že se odcizilo mladým lidem a hrají ho
převážně bílý kluci středního věku. A to je hlavní důvod, proč jsem se vrátil k hudbě a upřímně, je mi úplně u prdele, jestli se líbí někomu přes třicet. Nikoho nevylučuju, ale pokud ho nebudou poslouchat mladí, blues nemá budoucnost,” řekl Seasick Steve v rozhovoru pro magazín fRoots.
Usazený v Norsku, založil malou kapelu a v roce 2004 si vydal album Cheap. Dostalo se k Joe Cushleyovi z britského rádia Resonance FM a už
nežijícímu slavnému věrozvěstovi world music Charlie Gillettovi. Pozvali ho do Londýna, odehrál tam pár koncertů v malých klubech, ale po návratu domů ho skolil těžký infarkt. Do hry se ale vložil britský novinář Mark Ellen a s Gillettem zařídili, aby se naprostý bluesový
originál Seasick Steve objevil v Live On Jools Holland. “Než jsem tam odjel, syn mi udělal webové stránky. Měl jsem asi sedmdesát pět
návštěv. Po show během týdne skoro dva miliony. A tak to všechno začalo,” vzpomínal Seasick.
Vydal pět úspěšných alb a na loňském šestém Hubcap Music mu hráli Jack White a John Paul Jones. A pochopitelně jeho parťák nejvěrnější:
švédský hippie bubeník Dan Magnusson, který ho doprovází na koncertech. V Glastonbury si několikrát poradili se sto tisícovým davem a jinde tomu nebylo jinak. Kdo by také nechtěl poslouchat životem oprýskanou muziku a vyprávění charismatického bluesmana. A dívky bacha, zve vás rád na podium! |