Podzimní Mlejn se asi určitě nedá nazvat festivalem, na rozdíl od staršího a slavnějšího "velkého bráchy" Summer Southern Session - letního Mlejna. Podzimní Mlejn je ale už taky dost dlouho rozloučením s jižanským rockem domácí kapely Blackies, která si na společný koncert vždy pozve některou ze spřátelených "smeček". Tentokrát hostem byla pražská kapela Sweet Pain. Mimořádností letošního podzimního Mlejna bylo, že se obě vystupující kapely rozhodly předvést svůj repertoár "unplugged", tedy víceméně akusticky bez silných a krabičkama a různýma finesama zkreslených zvuků. To samozřejmě klade na všechny hráče zvýšené nároky, protože není možné se za nic a za nikoho schovat. :-)
Žádnou z vystupujících kapel jsem nikdy v minulosti s takto pojatým koncertem neslyšel a byl jsem pln očekávání.
Nejdříve vystoupili Blackies. Hned od začátku bylo jasných několik novinek. Jednak to byla změna na postu zpěvačky. Začátky Blackies pamatující Blanku nahradila, pro mě doposud neznámá, Lenka. Od prvních tónů jejího zpěvu jsem ji neomylně zařadil mezi šikulky s bluegassovou průpravou a zkušenostmi. Má i vyšší hlasový rozsah, než Blanka a určitě bude dobrým vkladem do budoucnosti. Blackies vždy byli a jsou u nás southern rockovou kapelou s nejvýraznějším country vlivem. Dokazuje to i, jak se zdá, nový člen kapely, kterého jsem poprvé zaznamenal na letním Mlejnu, a který nahradil Jirku Doudu a uchoval pro kapelu zvuk "dobra". Bohužel si jméno tohoto mládence nepamatuji, ale na podzimním Mlejně byl taky a tak předpokládám, že je stálým členem. Snad se oba s Lenkou brzy objeví i v galerii členů na webu kapely. Jinak vystoupení samotné bylo fajn. Když pominu staré fláky, tak bych asi nejvýše ohodnotil cover J.Bonamassy s moc hezkým textem "Huaskaran", který luxusně zpívá Vláďa Beneš. Bohužel v létě hráli na Mlejně Blackies v okamžiku, kdy pódium zvučil málo zkušený náhradní zvukař a ten jejich vystoupení dost pohřbil. Teď jsem si mohl vychutnat vše do sytosti ... 
Druhá kapela - Sweet Pain, byla akustičtější, než Blackies, protože měli všichni kytaristé jen skutečné akustické kytary a jejich vystoupení bylo "komornější" a "klubovější", takže takový trochu lehký kontrast akustickému "country bigbítu" Blackies.
Také Sweet Pain mají v této sezóně jednu personální změnu, způsobenou mateřstvím zpěvačky Sylvinky Hajek. Vypadá to, že si nějakou dobu teď budeme zvykat na čistě "pánskou" sestavu. Mezi známými písničkami z prvních dvou alb jsem zaznamenal i několik novinek, které se zřejmě objeví na plánovaném třetím albu. Toho bychom se měli dočkat v první polovině příštího roku ...
Skvěle jsem se celý večer bavil a pokoušel se uchovat pro historii tuto akci na fotografiích. Fotky ale zdaleka nedosahují kvalit vystupujících kapel. Budu s tím muset něco udělat ... Ty trochu povedenější fotky najdete v galerii ...
Sweet home
Dališ

Desátý ročník festivalu Stetson & Bourbon je za námi a já bych rád, aspoň několika málo větami, připomněl a pro historii zdokumentoval, co se letos v Otrokovicích dělo ...
Letos jsem do příprav festivalu lehce zasáhl, protože jsem Pepovi Huslíkovi pomohl zajistit všechny tři "jižanské" kapely. Obzvláště účast "dvojspřežení" Asphalt Horsemen a Smokey Fingers byl tak trochu husarský kousek, ale to tady není nutné komentovat.
Festival zahájila slovenská parta Slovak Blues Project, kterou dal dohromady a které šéfuje Luboš Beňa. K základním kamenům dále patří kytarista Paľo Hrnčirík a do konce října i Barbora Černá. Ta všek do Otrokovic už nedorazila a 1.11. se na webu kapely objevila informace, že už není členkou kapely. Více než dobře ji v Otrokovicích a i na jiných předcházejících koncertech nahradil Peter "Bonzo" Radványi. Byl to výborný začátek akce. Muzikanti dokázali dostat publikum do varu a naladit na další, tentokrát už ostřejší" nářez.

V pátek 28.10. se v Kutné Hoře uskutečnil mimořádný "trojkoncert" tří vynikajících southern rockových kapel. Cestou na festival Stetson & Borbon do Otrokovic se v Kutné Hoře zastavila italská kapela Smokey Fingers a aby jí nebylo smutno, nebo spíš aby italští chlapci poznali, že naše kapely taky nejsou žádná "ořezávátka", pozval jsem jim do České1 dvě další bandy. Pražské The Cell a mladoboleslavské Full House. Cell níci tu skvělou jízdu rozjeli. Smokey Fingers ještě přidali forsáž a Full House vůbec nezůstali pozadu. Já bych byl samozřejmě rád, kdyby tady své zážitky a dojmy popsal někdo jiný. Já jsem do celé akce namočený až dost a nejsem vůbec nestranným hodnotitelem. Přišlo a přijepo momerně dost kamarádů z blízka i z daleka, ale taky poměrně dost místních. 50 platících diváků a k tomu samotné kapely a jejich fankluby ... Odhaduju, že nás mohlo být při koncertu Smokey Fingers kolem stovky a to už je docela slušné ... Co ale bylo nejlepší je to, že se všichni skvěle bavili. Jak muzikanti na pódiu, tak i posluchači pod pódiem. Pár fotek je toho důkazem ...
Sweet home
Dališ

Sweet home přátelé ...
letošní Mlejn byl skvělým pokračovatelem těch nejlepších tradic všech předcházejících ročníků tohoto festivalu. Takhle jsem to aspoň cítil já. Skvělá atmosféra, spousta kamarádů, skvělá muzika, přívětivé počasí ... Samozřejmě, že nebylo vše bez chyby. To by ani nešlo, ale tentokrát ty problémy nejdou na hlavu pořadatelů (díky za vše Líbo a Romane), ale nezadařilo se zvukařovi. Dlouholetý osvědčený Míla Křovina musel v sobotu nečekaně na jinou (asi prestižnější) akci a na Mlejně nechal svého nezkušeného pomocníka. Ten si se zvukem absolutně neporadil a první čtyři kapely to odskákaly. Míla Křovina se vrátil až na poslední dvě písničky Blackies a než se rozkoukal, bylo po jejich koncertě... Přes problémy se zvukem to ty čtyři kapely ale vzaly statečně a jak Last Rebel, tak i Hogo, Old Boars Band a už zmínění Blackies odehráli velice dobrá vystoupení ...

The Blue Ravens z Brna byli před svým vystoupením docela roztřesení (a to nejen po těch předcházejících zkušenostech se zvukem). První vystoupení v jižanské "jámě lvové" nikomu na jistotě nepřidá... Záhy si ale získali místní posluchače a nakonec museli i přes pokročilý čas přidávat. Byli fakt dobří a přesvědčiví. Kouzelník Míla Křovina vykouzlil křišťálově čistý zvuk a fakt to bylo žrádlo ... The Cell po roční "Mlejnské" pauze ukázali, proč patří u nás k nejlepším. Asi ze třetiny obnovili repertoár a obehrávají nové věci, které by na podzim měly naplnit připravované třetí album ...  Nástupce Martina Endla u druhé kytary Martin Škoda, pak ani nemusel slézat z pódia a představil, poprvé na Mlejně svou kapelu Full House. Znalci věděli, co od této kapely můžou čekat, ale že  to bude další vrchol večera se ukázalo až na místě. Skvělá kytarová dvojka Jarda Čermák / Martin Škoda je už dlouho známá, ale že je Martin tak dobrý a stále lepšící se zpěvák, to překvapilo mnohé ... Poslední kapelou veřera pak byli Bluesable. Po jejich vystoupení v Kolíně jsem už věděl, nač se těšit. Bylo to výborné a vůbec nevadilo, když lehce za půlkou vystoupení ukázala maminka příroda dlouho očekávanou odvrácenou tvář a spustila bouřku ... 
Musím zmínit ještě jeden letošní rozměr festivalu. Na Mlejn každoročně jezdí se svými rodiči poměrně dost dětí. Letos jich tam bylo ale výrazně víc a vůbec nebyly na překážku. Dokonce se staly milou součástí vystoupení kapel The Cell a Full House - viz fotky v galerii.
No a na konec těchto krásných vzpomínek musím zmínit, že jsem během pátku a soboty natočil 26 krátkých rozhovorů a ty budou použity v červencovém pořadu Hurá na jih ... na Rádiu Dixie ...
Sweet home
Dališ

Southern rock & blues   13.-14.5.2016, Kolín, Česká republika

Letos se konal pátý jubilejní ročník festivalu, proto byl program rozšířen o páteční večerní koncert. Festival má ale mnohem delší tradici, vznikl spojením dvou starších, žánrově rozdílných festivalů. Do Polska proniklo pořádání poledních koncertů /blues brunch/ až v tomto roce na závěr Bluestracjí, v Kolíně mají koncerty začínající v pravé poledne již tradici. Festival v minulosti zahajoval koncert konající se na náměstí nebo v přilehlé ulici. K obědu si sice u stánků nemůžete koupit vybrané lahůdky, ale české tradiční párky nebo klobásy s dobrým pivem pomohou k té správné atmosféře.

Páteční večer zahájila kapela z nedaleké Čáslavi a okolních měst Gamba blues band rozšířená o dechovou sekci. I z nelehké pozice zahajujícího nadchla diváky a navodila výbornou atmosféru. Osobně jsem je ještě neviděl tak výborně a uvolněně hrát. Hudba a hlasitost následujících southernrockových Asphalt Horsemen jasně odkázala na tradice maďarského hardrocku. Set dalšího interpreta připoutal k sedadlům milovníky obou hudebních směrů, u baru ve vestibulu bylo prázdno. Za doprovodu výborných mladých hudebníků s výrazným saxofonistou Michalem Žáčkem zpíval Peter Lipa, velká hudební i lidská osobnost československé hudební scény, nutno podotknout, hlavně jazzové scény. Večer svižně rockově zakončila svým prvním a velmi vydařeným vystoupením polská skupina Rebelianci. Petra Börnerová trio doplněné maďarským hráčem na foukací harmoniku Besenyiei Czabou a diváky bouřlivě oceňovaným malým synkem protagonistů hrajícím na bicí vyplňovalo přestávky.

I když předpovědi počasí nebyly optimistické, v sobotu bylo nebe nad Kolínem modré a slunečné. A tak sobotní část festivalu mohla na pódiu na náměstí před nadšenými diváky zahájit charismatická zpěvačka Kateřina Agudelo Ramirez s bluesovou skupinou Shout The Blues Band. I když v následujících Bluesable hrají zkušení hudebníci, jsou nováčkem na české southernrockové scéně a Kolín pro ně byl dobrým startem. Slunečné odpoledne završil The New Blues Band legendárního českého beatového průkopníka Ivana Hajniše. Přizvaná světová saxofonová hvězda Arturo Soriano ze Španělska zajisté ovlivnila silně jazzově znějící zvuk velmi dobré kapely.

Večerní set v sále Kulturního domu v Kolíně zahájil Jirka Rollo & Co. Frontman pražské skupiny Vejfuk zdařile vystoupil s místními hudebními legendárními veterány a potvrdil svou oblibu Petera Greena. V Kolíně již známí Highway pomohli organizátorům na poslední chvíli doplnit program za nemocné Rebel Road. Allmanovská zádumčivost, polská poetičnost, souznění kytar před přesně šlapající kapelou a stejně jako u Rebeliantů  čechům blízká polština nadchly. Rád připomínám, že diváci odmítli komunikaci v angličtině a trvali na polštině. A vítr na pódiu ještě zesílil, kanadští MonkeyJunk vmáčkli nejprve diváky do sedadel a pak je tato mnohokrát oceněná, v Polsku známá skupina vtáhla pod pódium a roztančila. I po dvou bisech se s nimi diváci nechtěli rozloučit. I když Blue Rocket nejsou čistě southernrockovou skupinou, jejich výborně hraný „rocket roll“ s dobrými českými texty zavinil to, že hráli svým nadšeným fanouškům a hlavně osobním přátelům. Southernrocková komunita v Čechách není nijak velká, je ale silně soudržná a v Kolíně se dobře a hlavně přátelsky prolínala s fanoušky blues. Pestrost žánrů od bluegrassu přes boogie k blues v předsálí předvedlo duo evropsky oceňovaných kytaristů Racek/Vaňkát.

Zbývá jen pozvat polské přátele na příští ročník. Kolín je pěkné historické město asi 50 km východně od Prahy, nedaleko od jednoho  z nejkrásnějších měst v ČR, Kutné Hory.

       Aby bylo jasno – tohle je stručná zpráva pro polský čtvrtletník Twój Blues , i tak jsem se nevlezl do potřebného počtu znaků.  Pro našince pár osobních poznámek. Na Gamba blues band jsem už párkrát viděl a bylo to vždycky moc snaživé a studené. Tak jsem po večeři moc nepospíchal, naštěstí jsme přišli včas. Bylo to opravdu moc pěkné hraní ! To o čem muzika pro mě je – rozdávání radosti. Od Asphalt Horsemen jsem po loňském Mlejně čekal víc, podle mého nebyl ideální zvuk, starší kytarista trochu nestíhal…… PETER LIPA – víc myslím psát nemusím. Rebeliaci pro mě nejsou neznámou, tak jako všechny polské kapely které hrály na „našich“ festivalech je mám  přes blízkou hranici v hledáčku. Hrálo jim to dobře a svižně, sami se cítí být southern rockovou kapelou, i když je to podle mého trochu jinak. Starším hochům v nových dresech Bluesable to hrálo pěkně, nevím co napsat o textech, abych na Mlejně nedostal po hubě, nejdou mi ale ani do huby, ani do palice. Highway už roky nemají na plakátech vlajku CSA,  bylo to ale o dvou kytarách, hamondkách a chuti hrát, pokud by to bylo možné, celý večer.  Na MonkeyJunk  jsem se těšil, měli víc času než před měsícem v Chořově a tak jsem si tu veselou a přátelskou kanadskou trojku užil. Blue Rocket  - bigbít, staří mladí přátelé….a ty Teplice stejně nejde zapřít. A i kdyby Posledního rebela pro nás pár hráli sebelíp, díru do světa s ním neudělají. Ale šlape jim to !

     Spojení dvou malých festivalů v Kolíně před pěti lety se ukázalo jako hodně vyvedená svatba z rozumu. Svazek vyrostl v respektovanou akci, na kterou se sjíždějí fanoušci obou žánrů z celé republiky. Čas poledního koncertu na náměstí je sice pro některé návštěvníky i muzikanty vražedný, ale nápad je to k nezaplacení. I to pivo na náměstí bylo k pití, na rozdíl od kulturáku.

     Hlubokou poklonu musím vyseknout Jardovi Forštovi, který hodně příjemně uváděl všechny tři festivalové koncerty, stačil si popovídat s většinou vystupujících /bodejť by ne, když je všechny zná/ a ještě s Romanem přivezli kupu zajímavých CD i LP.

     Co popřát Vojtovi a Dališovi ?  Nápadů mají dost a zájemců o hraní naštěstí taky, tak tedy pevné zdraví, trpělivost…..a hodně peněz na příští ročník.

Pavel Hartl

Už jsem to kdysi kdesi napsal ... Král zemřel, ať žije král ...

Máme za sebou pátý ročník festivalu Southern Rock & Blues Kolín. Moje první pocity jsou skvělé a považuji celou akci za výjimečně vydařenou. Protože jsem z podstaty optimista, všechny nepříjemnosti, kterých bylo taky dost, jsou zapomenuty, a těším se ze všech pozitiv, kterých bylo nesrovnatelně víc.

Jen pro pořádek si dovolím připomenout dvě největší "jobovky", bez kterých bych se raději do budoucna obešel, ale prostě staly se a nic se s tím nenadělá. Nejdříve asi tři týdny před akcí samou odvolala svou účast švédská kapela Rebel Road. Rodinná tragédie baskytaristy byla proti nám a nezbylo, než do Švédska kondolovat ... Druhou kudlou do zad byl telefonát Máry Semenčíka z Liberce, v sobotu 14.5. v okamžiku, kdy jsme zahajovali odpolední "open air" program, že ani mnou velice očekávané vystoupení Bandoleros nebude. Hlavní tahoun kapely, kytarista Honza Rejent, si potrhal svalový úpon na noze a místo na fesťák do Kolína se nechal odvézt do nemocnice ... Mělo to být první vystoupení Bandoleros s novým bubeníkem, a nezbylo, než to odložit na jindy ... Zatímco za Rebel Road se podařilo sehnat náhradu v podobě polských Highway, Bandoleros se už nahradit nepodařilo. Zbylé tři kapely na venkovní scéně tak dostaly pro svou prezentaci o něco víc času ...

 Oba ty maléry byly určitě způsobeny "vyšší mocí" z jediného důvodu. Kvůli rovnováze ... Kdyby se nám vydařilo úplně vše, nebylo by to normální ... A ono se toho fakt podařilo dost!

Začal bych pátečním večerem. Slušná návštěva, výborná muzika jak na sále, tak i v předsálí. Pestrá dramaturgie poskládala klasické blues (Gamba Blues Band), ostrý kytarový jižanský hard & heavy rock (maďarští Asphalt Horsemen), geniální jazz blues s výbornými texty, kterým všichni rozuměli (Peter Lipa Band) a klasičtější southern rock polské kapely Rebelianci. V předsálí tu výše uvedenou "Visegradskou čtyřku" doplnilo trio Petry Börnerové se všemi obdivovaným "minibubeníkem s mini bicí soupravou - šestiletým synem Petry a Tomáše Bobrovnického - malým Tomášem. Prostě pohoda, pohoda, pohoda.

Přestože v pátek večer a často i v noci dost pršelo, věřili jsme, že sobota bude bez deště. I když jsem šel, po pátečním programu, spát až ve tři hodiny hned od rána bylo zřejmé, že nás mají "nahoře" rádi. Sluníčko a teplo ... to bylo přesně to, co jsme potřebovali. Organizace fungovala na jedničku. Jeviště bylo postaveno, zvukař připraven, sedačky rozmístěny, bufet na svém místě ... a přesně v poledne, s údery kolínských zvonů, jsme odpolední program zahájili. Nápomocen nám byl i místostarosta Kolína pan Tomáš Růžička. Pak sice přišel ten nešťastný telefonát z Liberce, ale náladu mi spravil Shout The Blues Band z Chotěboře s výbornou Kačkou Agudelo Ramirez u mikrofonu, skvělým a přesto téměř nenápadným kytaristou a perfektně šlapající rytmikou... Tuto bluesovou partičku vystřídali jižanští Bluesable. Frontman u mikrofonu Pavel Beran na sebe okamžitě upoutal pozornost a to nejen tanečními a pochodovými kreacemi s jižanskou vlajkou, ale především svým přesvědčivým pěveckým projevem autorského repertoáru. Další výraznou osobností pak byl kytarista s neuvěřitelnou technikou hry a zatraceně rychlými prsty ... Tuhle kapelu si zapamatujte. Ta má perspektivu ...  Odpolední program zakončil Ivan Hajniš a jeho New Blues Band s hostujícím vynikajicím španělským flétnistou a saxofonistou Arturem Sorianem. Excelentní zážitek a opět, stejně jako v pátek: pohoda, pohoda, pohoda ...

Sobota večer přinesla hlavní festivalový program. Zahájení se chopila parta kolem kytaristy pražské bluesové kapely Vejfuk Jirky Rolla, se kterým na pódium vyskotačili další regionální "veteráni" v čele s Honzou Joe Čerňanským. Playlist, poskládaný z pecek Petera Greena hovořil sám za sebe ... Polští Highway byli výbornou náhradou na švédské Rebel Road. Stylově sice někde jinde, než švédi, ale instrumentálně skvělí a bluesovější, čímž byli kolínskému publiku určitě blíže. Hlavní hvězdou pak v sobotu byli kanadští Monkey Junk. Žádné hvězdné manýry, obyčejní kluci, ale naprosto dokonalé a současné pojetí blues rocku. Bylo snadno poznatelné, jak si své vystoupení v Kolíně sami užívají ... Finále obstarali Blue Rocket z Teplic a i když už v tom okamžiku publikum prořídlo, kapela si v závěru vysloužila ovace a odměnila se spokojeným posluchačům dvěma přídavky... Z předsálí pak vše kontrolovala a jistila country, bluegrasovová dvojice Racek Vańkát, která připomněla, že i tyto žánry jsou součástí hudby, kterou festival Southern Rock & Blues Kolín prezentuje.

Za nás oba pořadatele, Vojtu a mě, moc a moc děkujeme. Všem našim příznivcům a  podporovatelům, kteří pomohli dát dohromady potřebné peníze a festivalové zázemí a logistiku. Děkujeme vedení města Kolín, že nám zachovává přízeň, děkujeme všem divákům, kteří přišli oba dny ve slušném počtu prakticky z celé republiky ... Děkujeme všem vystupujícím, kteří hráli a všechny nás pohladili po duši a nabili novou energií do dalších všedních dnů ... a děkujeme samozřejmě i těm silám "nahoře", že si tu zimu a déšť nechaly až na neděli ...   Já sám pak nakonec děkuji i své jižanské manželce, že mně ještě nepřizabila, ale naopak mi pomáhala, kde se všude dalo ... Díky Ivčo ...

Sweet home

Dališ

Všechno to začalo před časem, když Petr Samek rozhlásil do světa, že obnovuje činnost jeden teplický rockový klub a že má možnost tam přivézt Erica Sardinase. 6.5. má Sardinas ve svém turné po Evropě volno a tak se to samo nabídlo. Už předtím byly v kalendáři Sardinasova turné tři jiné štace v naší republice v Olomouci, Plzni a Praze, ale když už jsem Petrovi nějakou kačkou přispěl, rozhodl jsem se zavítat do Teplic. Zatím mně všechny koncerty tohoto amerického kytarového "střelce" u nás míjely a tak nebylo o čem přemýšlet. I když ty předcházející informace o koncertech Erica Sardinase v posledních letech, a teď například v Olomouci, nebyly moc optimistické (Eric je aktivním konzumentem všech možných přírodních i uměle vyrobených halucinogenů), přesto jsem doufal a těšil se. O to víc, když jsem týden před akcí samotnou zjistil, že předkapelou budou The Cell.
Vystoupení The Cell bylo výborné, ostatně jako vždy. I když jsem převážnou většinu své pozornosti a svého soustředění věnoval focení, dokázal jsem si i užívat muziky. Z pohledu fotografa nebylo pódium nasvíceno pro vystoupení sedmičlenné kapely, ale počítalo se jen s hlavní hvězdou večera, která hraje ve třech ... Oba kytaristi The Cell Michal s Martinem byli na levém a pravém křídle ve stínu a Leoš s baskytarou za Martinem taktéž ... Aspoň jsem si užil focení obou skvěle zpívajících a na pódiu i kapelu zdobících děvčat Martiny a Míši. I když hlavní základ repertoáru The Cell stále tvoří letité osvědčené písničky, pomalu se do popředí začínají dostávat nové kousky. Autor hudební části nových písniček je opět hlavně Michal Beneš, novinkou je pak spolupráce na textech s americkou bluesovou zpěvačkou, žijící v Čechách, Juwanou Jenkins. Do budoucna se ale můžeme dočkat i nových písniček z pera druhého kytaristy Martina Škody, který minulý rok definitivně nahradil, po dlouhé nemoci předčasně zemřelého, Martiana Endla. Prostě The Cell mají stále dobře našlápnuto a svým pátečním výkonem v Telicích to potvrdili ...
Eric Sardinas byl pro mně trochu neznámou osobností. Samozřejmě, že jeho tvorbu znám, ne sice nějak detailně, ale mám dvě jeho CD a věděl jsem, co můžu očekávat. Tedy myslel jsem si, co bych mohl očekávat, ale ty podivné zvěsti, byť z hodnověrných kruhů, mně znejisťovaly. Už první setkání v šatně, při společném focení s The Cell, daly za pravdu, že ani dnes nebude Eric úplně "čistý". Jeho oči byly hodně vypovídající...  Neměl ale žádné "hvězdné manýry" a bez problémů se fotil s každým, kdo měl zájem a dělal různé opičky a veselé pózy. Nálada byla před vystoupením skvělá. Na pódiu to ale od začátku na úplně skvělou pohodu nevypadalo. Zaznamenal jsem několik nejistých tónů a časté dolaďování kytary bylo taky trochu divné. Když to ale Eric zmáčkl naplno, bylo to neuvěřitelné. V průběhu koncertu střídal dvě rezofonické kytary a jeho skoro ležérní hra, částěčně prsty, částečně prstýnky a taky nějakým, jakoby "drápem", to bylo něco neuvěřitelného. Používal samozřejmě i kovový váleček pro ten správný a potřebný klouzavý "slide zvuk". Hrál blues, boogie a rock´n´roll a byl skvělý. Za celý večer se Sardinas proskotačil, prozpíval a vyhrál až skoro k úplné sřízlivosti (... no do úplné střízlivosti mu přece jenom ještě dost chybělo) a finále koncertu bylo skvělé, včetně závěrečného přídavku.
Jak to tak vypadá, tak všichni návštěvníci teplického koncertu zažili nejlepší Sardinasovo vystoupení v rámci jeho letošního turné po České republice. Je jen škoda, že se o koncertu někteří kamarádi z početné teplické komunity jižanů dozvěděli až v pátek odpoledne a nemohli už měnit své plány, případně zakoupit levnější vstupenky v předprodeji. Je to jistě otázka způsobu propagace koncertů a kultury vůbec. Sám, jako pořadatel jednoho festivalu vím, že ačkoli už jsme v Kolíně "zaběhnutou" akcí, tak se dodnes někteří lidé z Kolína, kteří na hudbu chodí, diví, že něco takového v Kolíně existuje a o našem fesťáku se dozvídají od kamarádů z Prahy ... Někde je něco špatně, ale na straně pořadatelů to pokaždé není ...
Takže závěrem. Díky Peťovi Samkovi za hezký večer a zase někdy a někde na muzice ...
Sweet home
Dališ

Včera se v Kutné Hoře v rockovém klubu Česká1 konal dvojkoncert výborných southern rockových kapel Sweet Pain (Praha) a Full House (Mladá Boleslav). Kutná Hora, respektive její obyvatelé a další z blízkého i vzdálenějšího okolí, měli možnost vlastně poprvé na vlastní oči a uši poznat, co to je jižanský rock v mnoha svých podobách. Popravdě je třeba říct, že této příležitosti využilo jen málo lidiček. Přes poměrně slušnou propagaci v Kutné Hoře samotné, na webových stránkách Herald-Dixie a Rádia Dixie a hromadně rozesílané osobní maily s pozvánkou ... měli členové kapel a jejich blízcí početní převahu ...
Detaily najdete po rozkliknutí "celého příspěvku".  
Dališ

I když se vracím k otrokovickému festivalu Stetson & Bourbon s velkým zpožděním, musím to udělat. Jednak mám nafoceno pár obrázků, které by možná mohly někomu udělat radost a taky se sluší tohle událost připomenout. není mnoho akcí tohoto druhu, které se drží při životě za současných ekonomických podmínek a "zájmu" publika 9 let. Celých těch 9 let za tímto festivalem stojí Josef Huslík a i když to už někdy vypadá, že se ten stroj zadrhne, tak to Pepa zase roztlačí a jede se dál ...
V "celém příspěvku" se pokusím vzpomenout na to, co a jak se 24.10.2015 v Otrokovicích událo.
Dališ...

V Texasu podepsané lupeny z Plzně.
Můj kamarád z Olomouce, Pavel Žáček s manželkou Janou  žijí v Houstonu v Texasu od července 1980 a Jana kamarádí s Markovou sestrou Angie a přesto, že viděli Lynyrd Skynyrd, dle Pavlových slov „mnohokrát“, tak s námi jeli autobusem na zájezd, který jsem pořádal, na koncert do Plzně už pro tu srandu z té „jižanské jízdy“. Kdyby před koncertem fungovala wifina v té Švějkově hospodě s předraženým pivem, tak by domluvili, že by Mark pozdravil účastníky naší jižanské výpravy. Mimochodem, dvoupatrový bus pro 85 lidiček byl naprosto vyprodán a jím se akce včetně cesty hodně líbila.
Před pár dny (26.9.) se konal u nich doma v Sam Houston Race Park koncert a oni si nechali podepsat lupeny z Plzně. Což je docela raritka. Pavel: „ Bylo tam asi 10.000 lidí, před Lynyrd Skynyrd hráli Grand Funk a zněli perfektně, koncert Lynyrd Skynyrd byl v Plzni zvukově lepší!“.
Ještě dodává: „O Marku Matejkovi si lidi myslí, že je Čech, ale jeho praděda přišel do Ameriky z Polské Litvy“.
  Jirka Regent
  regent13@seznam.cz