Tak se jednou v Praze sjelo móóóóóc motorek. Aby ne, když 5.-6.července slavili založení 115 let vyhlášené značky Harley Davidson. A že se jednalo o takové půlkulaté výročí byla takováto velká setkání jen dvě na světě. Někde daleko v Americe a u nás v Praze. Program našlapaný k prasknutí, ale nás jižanské rockery zajímala hlavně muzika. Hudební dramaturgii měl pod palcem Peťa Smutný z bývalých Sweet Pain a já mu rád pomáhal s děním kolem akreditace kapel a doprovázením jich k těm správným pódiím. Hrálo se celkem na třech a byla to chvílemi i hoňka. Těch kapel bylo totiž fakt moc a občas jsem byl dokonce jihu nevěrný a poslechl jsem si i jinou živou muziku. O dalším programu ani nemluvě. Prostě skvělá akce. Kdo nebyl, může si to připomenout aspoň na balíku fotek v galerii. Tak příjemné brouzdání. Nezapomeňte si k tomu ale pustit požádný jižanský nářez a nalijte si dop whiskovky dobrého bourbonu, nebo čehokoli jiného ... jízda začíná.
Dališ

Jsou to už 4 měsíce od letošního ročníku Mlejna a k napsání několika postřehů se chystám stejně dlouho. Jsem ale fakt na roztrhání a u PC trávím dost času i v jiných záležitostech. Kromě toho od Mlejna proběhlo i mnoha dalších hudebních akcí, kde jsem se nějak podílel ... a tak ... Nemám důvod se moc omlouvat, protože si stejně nejsem jistý, kolik čtenářů tyto stránky vlastně navštěvuje, ale popudem k dnešní akci urgence od Luboše a Franka. Tak jo chlapci, jdu do toho, i když s tím odstupem času jsou už některé vzpomínky notně zaprášeny a zamlženy.

Vážení přátelé, kamarádi …

     Uplynuly už více jak dva měsíce od letošního ročníku našeho festivalu Southern Rock & Blues Kolín 2018. Nějak pořád nebyl čas se k napsání nějakých vzpomínek dostat. Už mě i několik z vás psalo, kdy bude povídání o Mlejně ... No, nemůže být povídání o Mlejně, když ještě nebylo o Kolínu. :-) První část dluhu tedy smazávám a do týdne snad bude i ten Mlejn ...

15.října 2017 k nám, po dlouhých pěti letech a šesti měsících opět zavítala americká kapela Hogjaw. Už při těch předcházejících vystoupeních v letech 2011 a 2012 jsme si rychle zvykli na jejich přímočarý, silný a syrový styl. Za těch posledních pět let Hogjaw vydali tři nová alba a vyměnili sólového kytaristu. Jakmile jsem zjistil, že u nás budou opět hrát, bylo mi jasné, že nemůžu chybět. Jedinou starost mi dělal prostor vystoupení - hudební klub Vagon na Národní třídě v Praze. Nějak tomu prostoru nemůžu přijít na chuť. První radost nastala, když jsme se na společném výletu do Prahy dohodli s Petrem a Janičkou z Pardubic a druhá radost nastala přímo ve Vagonu, když jsme tam objevili Kulatého s jeho rodinou ... Pak se objevovali další známí a kamarádi a jeden z nich mě seznámil s Tondou Smrčkou - legendou české rockové a dnes už bluesové baskytary. Prostě začátek velmi nadějný ... Předkapelou byl, stejně jako před pěti lety, Merlin s frontmanem, Danem Horynou. Bigbít to byl velice slušný, ale trošku jinde, než na co jsme přijeli a na co se těšili. Když pak nastoupili Hogjaw, bylo mi jasné, že mi bude v uších pískat ještě hodně dlouho. Nezůstali nic dlužni své pověsti a hrnuli to do nás, za pomoci sice dobrého, ale možná nahluchlého zvukaře, o sto šet. Já jsem se hlavně zabýval focením, k čemuž mi spoře osvětlené pódium a mé mizerné schopnosti a dovednosti moc nepomáhaly. Něco z výsledků těch fotografických pokusů najdete v galerii. I přes tu mou hlavní snahu jsem ale zaznamenal i výbornou muziku, mnohdy volnějšího tempa, s až vycizelovanými allmanovskými kytarovými vyhrávkami ..., prostě lahůdka. Bohužel čas byl proti nám a tak jsme na poslední rychlik z Prahy na Kolín a Pardubice museli vyrazit ještě před koncem koncertu.
Díky za krásný večer všem kamarádům, se kterými jsme se potkali a samozřejmě hlavně kapele Hogjaw. Sweet home chlapci, zase někdy a někde ...
Dališ

Sweet home přátelé ...
mluvilo se o tom od Mlejna, plakáty a propagační texty běžely v tisku i po internetu a ... už je to za námi. Ústecká partička, která si v nejrůznějších sestavách říká už 30 let PETR BULTAS BAND oslavila už tři dekády své existence. Oslava to byla důstojná. Jak počtem a nasazením vystupujících, tak i velmi slušným počtem účastníků v hledišti. Nechyběli jsme ani my dva s Ivčou, jak jsem už na Mlejně hlavnímu pořadateli této taškařice Michalovi Vojnarovi slíbil. A chlapi své sliby plní ...
Těšil jsem se z mnoha důvodů. Jednak jsem ještě neviděl naživo novou posilu v sestavě prvního gratulanta Last Rebel - Franka Janačíka u kláves. Neviděl jsem nikdy naživo ani druhého gratulanta - pražský "Sekáč" - tedy kapelu Second Band se skvělými Michalem Cermanem a Víťou Havlíčkem. No a naživo Petr Bultas Band - to už je taky pěkná historie - jsem viděl v roce 2011 v Sedlnicích na Buxomfestivalu - předchůdci dnešního Whiskey & Fazole.

Slušně, střídmě, stále stejně a neměnně nasvícené pódium dávalo naději na dobré fotky. Čekání, až se barevná a neustále se v pohybu měnící světla dostanou do vhodné kombinace, abych svým necvičeným okem s amatérským přístupem k focení udělal aspoň trochu slušný obrázek, nemám rád. První nastoupili Last rebel a s již vyzkoušeným českým repertoárem sklidili zasloužený aplaus. Bylo poznat, že jsou taky v domácím prostředí a mají v sále spoustu skalních fans. Dalo by se chválit i kritizovat, ale proč, že? Byla pohoda a muzika krásně odsejpala a najednou byl konec ...
Tak jo, po krátké přestávce na scénu vlítli chlapci ze Sekáče. Tedy žádní bezďáci v ošuntělých oděvech z Kotců, ale profesionální muzikanti otřískaní vystupováním v našich předních, nejen jižanských, kapelách. Čtyři pětiny sestavy jsem důvěrně znal. Michal Cerman frontman The Cell, Víťa Havlíček , kytarista známý především z General Lee a dnes v Krausberry, Olda Borovička hrával taky v General Lee na bicí, baskytaru skvěle ošetřoval Leoš Koudelka, který je jedním ze zakládajících členů The Cell ... Jen ten pátý člen (a druhý kytarista) Lukáš Jílek mi nic neříkal. Chvíli jsem jej považoval za "kus do počtu", ale ouha. Měl skvělé sólové pasáže a byl důstojným parťákem tomu hlavnímu. Nemocný Jiříček Hrubeš ale Víťovi Havlíčkovi určitě chyběl a jdou řeči, že to Sekáč vede pomalu do ztracena. Nicméně na pódiu v Ústí předvedli chlapci (podle mých uší a nálady) excelentní výkon a já za to moc děkuji.
Oslavenci vystoupili nakonec ... Petr Bultas jako jediný z pódia neslezl za hodinu a půl ani jednou a kolem něj se střídaly nejrůznější sestavy, jak panáčci na orloji. Jen za ty dva, kteří už přijít nemohli - Dixie Joe Gavura a Vašek Pip Čavojec - museli na pódiu zaskočit náhradníci. Necítím se být kompetentní komentovat kdo a jak hrál, ale neodpustím si názor, že mi nejvíc seděla sestava, kde vedle kapelníka hrál na druhou kytaru Pavel "Omar" Bocheza a přizvukoval mladý Slávek Vojnar s třetí kytarou. Zahrát si přišel i Víťa Chocholouš, nadějný člen jedné z posledních sestav, která však padla Víťovým odchodem k Blue Rocket ... Spoustu písniček jsem slyšel poprvé, ale několik místních se dopustilo i tanečních kreací, což bylo milé a sympatické ...  Celý večer pak zakončilo hromadné vystoupení zástupců všech sestav... Jo a abych nezapomněl. Multifunkčním jedincem ten večer byl Frank Janačík. Hrál na klávesy, foukací harmoniku a baskytaru a zpíval i sbory ...  Jo a všechno si to řádně užíval ... :-)
No a co já závěrem. Snad neprozradím žádné tajemství, že kapelmajstrovo srdíčko se také tetelilo blahem a dokonce už na Petra jdou takové myšlenky, že by se hodilo zajít do studia a pro příští generace nahrát pár písniček, které ještě nahrány nebyly a bylo by škoda, kdyby upadly v zapomnění. No proč ne. Držím smělým plánům palce.
Dališ      

Na 9. ročník srazu motorkářů Bizon Hill 2017 ve vesničce Provodín nedaleko Máchova jezera jsem přijel vlastně náhodou. Byl první volný den prodlouženého víkendu, manželka přesto jela do práce, a já brouzdal po internetu. I když jsem povšechně o této akci věděl, neměl jsem v plánu tam jet. Pak mi ale vlítnul do oka plakátek, já viděl sestavu vystupujících kapel a začaly se dít věci. Domluva s manželkou Ivčou, že dnes přijedu domů hodně pozdě, nebo možná až zítra byla tím prvním. Přeplánování původně domluveného natáčení červencového dílu Hurá na jih pro Rádio Dixie tím druhým a pak už jen cesta na místo s přestupem v Mladé Boleslavi do káry jedné z vystupujících kapel Full House (díky Martine).
Na místě mě přivítalo krásné prostředí se zázemím nové restaurace se slušnou ubytovací kapacitou a sociálním zázemím, klubovna motorkářské party Bizon Hill (s druhým výčepem) a improvizované pódium pro vystupující kapely. Možnost parkování pro auta i motorky a dostatečně velký plac pro případné stanování, to vše v oploceném areálu.
První vystupující Deny & Torpeda byli z poloviny (Pepa a Zdenka) bývalí Little Fish, ale tady v této sestavě s novým basákem a šikovným kytaristou to byla rock´n´rollová partička k neutahání. Cca 3/4 repertoáru hráli rock´n´rolly z 60. a případně i 70. let s českými texty, jak je hrály a zpívaly tehdejší kapely, nebo i „umělci“ středního proudu. Zbytek vystoupení už představovaly covery víceméně současných rockových kapel. Ty měl na svědomí před chvilkou zmińovaný a chválený kytarista slovenského původu Jozef Plevák.
Další kapely pak byly bez vyjímky southern rockového ražení. Nejdříve téměř domácí Blackies z Mladé Boleslavi, pak Last Rebel z Krupky a Teplic (a okolí) a naposledy další boleslaváci Full House. Opět jsem si připomněl krásné dva týdny staré zážitky z našeho kultovního českého jižanského festivalu Mlejn a bylo mi krásně. Domů jsem nakonec přeci jen dorazil těsně po půlnoci a do čtyř do rána jsem zpracovával fotky, rozesílal jednotlivým vystupujícím i pořadatelům a balík fotek jsem umístil i do alba na FB.  Kdo neholdujete sociální stoce jménem Facebook, máte fotky k nahlédnití i v naší galérii...

Sweet home
Dališ

Další rok za námi, další Mlejn s pořadovým číslem 23 je za námi a tak mi dovolte opět něco sesmolit o tom co a jak se schumelilo.
Letošní Mlejn byl trochu jiný, než ty minulé. Po dlouhé době poprvé (jestli vůbec někdy předtím) hrálo jen sedm kapel. Důvodem byl tlak orgánů státní/obecní moci a vyhlášky o nočním klidu po 22:00. Líba s Romanem se ale nezalekli, posunuji o hodinku dopředu i začátek a to by bylo, aby nebylo ... Na startovní čáře se seřadily tyto kapely: Old Boars band, Big Boy band, Stetson, Blackies, FullHouse, Sweet Pain a hvězda večera, zahraniční host z Francie - Natchez. O tom, jak to bylo o tomto víkendu s Natchez se můžetev dočíst o příspěvek dříve a o tom, jak a co bylo na Mlejně se dočteto po rozkliknutí odkazu "Celý příspěvek" tady dole ...

Na víkend 23.-25.6.2017 jsem se moc těšil a plánoval jej hodně dlouho dopředu. Na 23.6. připadlo 10.výročí naší svatby s Ivčou a tak jsme to chtěli nějak oslavit. K bláznivým nápadům nemám nikdy daleko a Ivča mě v nich dost často podporuje. Pozvali jsme si tedy (sami sobě, ale i pro kamarády na Mlejn) nejlepší francouzskou jižanskou kapelu Natchez. Dobré kontakty a vztahy jsme měli už od roku 2014, kdy Natchez nejdříve v květnu hráli v Kolíně na festivalu Southern Rock & Blues a potom jsme je v září navštívili ve Francii na jednom koncertu, když jsme se vraceli z dovolené ... 

... koho to zajímá dál, rozklikne si odkaz "celý příspěvek" vlevo dole ... :-)

Letošní šestý ročník mezinárodního hudebního festivalu Southern Rock & Blues Kolín je za námi. Vyšlo (skoro) všechno, co jsme si plánovali, včetně počasí, které ale naplánovat nešlo. Přesto k nám bylo nebe milostivo a zatraceně velká bouřka, při které někde padaly i kroupy, se nad Kolínem přehnala až v okamžiku, kdy venkovní produkce na Karlově náměstí zkončila, zvukaři uklidili aparaturu a technik sbalil celé venkovní pódium. Jenom chlapci z oddílu kuželek, skládající sedačky a pivní sety trochu promokli, ale nezdáli se tím být zaskočeni. Řízný start večerního koncertu v podání pražské Pumpy, dal zapomenout na drobné nesnáze ...

Ale popořadě ... Na Karlově náměstí zahájilo kolínské kytarové Duo Jazz. Chlapi zahráli jazzové standardy ve vlastních úpravách, ale jejich hodinový set na tak velkou plochu s tolika lidmi byl trochu moc ... V klubu OK, tady trochu studeno a odtažito. Nicméně zajímavé to bylo.
Následující plzeňský Na starý kolena band už zvedl náladu a v rytmu velkého bubnu se k tanci zvedli první tanečníci. Kapela v tomto složení hrála naposledy v všichni muzikanti i posluchači si tu skvělou a pohodobou atmosféru užívali. Frontman kapely Tomáš Kotora je výborný tahoun a bavič a držel publikum neustále v napětí i dobré náladě nejen rozdáváním dárků v podobě triček a CD kapely. Následující americká bluesová stálice David Evans opět trochu emoce ochladil. Bluesové publikum si jistě přišlo na své, ale i tady platilo obdobné, jako u první dvojice. Do klubu OK, velká scéna s hodinovým vystoupením trochu nuda. To ze mně mluví fanda southern rocku ... :-)
Poslední venku zahráli liberečtí Bandoleros. Loni nepřijeli kvůli vážnému zranění kytaristy a letos se snažil naplnit povinnou dávku smůly zpěvák kapely s natřikrát sešroubovaným kotníkem a berlemi. Kapela ale byla skvělá a i ty frontmanovy berle do jeho pódiového skotačení tak nějak patřily ...
Jak jsem se zmínil výše, na sále MSD zahájila Pumpa, poprvé s novým zpěvákem po odchodu Zdeňka Jakubce. Mnoho našich skalních fans bylo napjato očekáváním, ale nakonec všichni přitakali, že dobrý, dobrý ... On by si Michal Němeček žádného nýmanda do kapely totiž nevzal ... :-) Při respektu k osobnosti Luboše Andršta musím pochválit i jeho Blues Band, ale neodpustím si poznámku, že největším tahounem a oživením jejich vystoupení byl výborný zpěvák Marek Hlavica. Největším lákadlem letošního ročníku kolínského festivalu byli američtí The Steepwater band. Přivezla je největší polská bluesová osobnost, organizátor bluesového života v Polsku a vydavatel největšího evropského časopisu o bluesové muzuice (Twoj blues) Andrzej Matysik. Chlapci předvedli muziku ve stylu šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let minulého stolení, ovšem s nasazením a možnostmi současné techniky. Bylo to úžasné!!!
Závěr pak obstaralo rakouské Michael Fridrik Trio. Poloakustická sestava kytara, bicí a piáno byla, po předcházející emoptivní smršti, báječným a pohodovým uklidněním ...
Jo a nesmím zapomenou na výborné Erika "Boboše" Procházku s Markem Wolfem, kteří preludovali u baru v době přestávek na pódiu ...
Vše tak nějak v klidu a pohodě plynulo až najednou doplynulo a byl konec ...
Fotky jsou nejlepším připomenutím těch krásných chvil ...
Díky rekordnímu velkému množství návštěvníkům ze všech koutů naší vlasti jsme letos zažili nejúspěšnější ročník festivalu Southern Rock & Blues Kolín. Velké díky patří i městu Kolín za finanční podporu a spoustě místních i přespolních firem a podnikatelů, kteří nás také pomáhají držet nad vodou ...
V galérii můžete shlédnou skvělé fotky Davida Webera.

Sweet home Dališ