Jižanská noc 3.11.2006

Ahoj všem Southern kamarádům. Musím říct vám, kteří jste prošvihli 3.11. Jižanskou noc v Lidovém domě v Praze - Kbelích, že jste pěkní smolaři. Přišli jste opravdu o moc ... Nic ve zlém, ale co jiného vás mohlo zvednout od domácích věží, přehrávačů a compů než Souhern Night, už podruhé pořádána partou kolem Milana Milaty z The Cell. Já vím, každý máme svý, ale přesto ... Takže pro ty, co tam nebyli, pár mých subjektivních pocitů, které si ale vůbec nezakládají na nějaké odbornosti a dokonalých znalostech ... Už na Mlejně Milan signalizoval, že Velikonoční Jižanská noc nezůstane osamocena a dostane přinejmenším dalšího "sourozence". Za podpory mnoha bezejmených i jmenovaných byla připravena akce, na kterou jsem se těšil jak malý kluk. Jakmile bylo známo, kdo přijede zahrát (Jeremy Saxon band a Sugar Mountain), začal jsem na netu pátrat (nic těžkého) a stáhl jsem si pár písniček od, pro mě, neznámých jmen. Ukázky "zahraničních" účastníků jsem pak poslal na adresu Dixiebr@seznam.cz v dobré víře, že dalším případným zájemcům poskytnu ukázku toho, na co se těšit. Žádná zpětná vazba se nedostavila, ale třeba to někoho oslovilo... Samotný koncert začal americký, v Čechách nějakou dobu žijící a působící, kytarista Jeremy Saxon se svým tříčlenným, českou rytmikou dotvořeným, Bandem. Čekal jsem samé bluesové kousky, ale velkou část vystoupení tvořily i vyloženě country tancovačkové songy. To mě osobně trochu zaskočilo. Jasně i toto je muzika, ze které Southern rock čerpá kořeny, ale já mám raději něco jiného. Ocenit jsem ale musel způsob projevu Jeremy Saxona. Dobře zpívající a svou muziku umě "prodávající" profík. Prostě rozjezd koncertu se podařil a mohli jsme se těšit na pořádný nářez The Cell. Co dodat k této stálici a dle mého názoru nejlepší domácí jižanské kapele současnosti. Už když poprvé přijeli v roce 2004 na Mlejn nechali všechny přítomné stát s otevřenýma pusama, co že se to na domácí scéně urodilo ... Od té doby kapela zraje jako to pověstné víno (anebo stylově spíše bourbon). Čím starší, tím lepší. Zvláště ty mohutné, až hymnické skladby, o kterých David říká, že mají "prdeldžus" - tedy jsou našláplé energíí, která z nich přímo srší ... to je přesně ten můj "hrníček čaje", který vyloženě můžu. Z prvního (a doufám že dlouho ne jediného) alba to pro mě jsou hitovky The blues never stops, Burnin´ like a fire a pak hlavně Ready for a ride a I haven´t got a lady, jejíž instrumentální kytarová, živě hraná část mě vždycky doslova elektrizuje. A to už čekají v řadě na vydání na dalším CD nové "prdeldžus" hity, které z pódia znějí prostě báječně... Psal jsem to i The Cell na jejich webovky, že jim přeju, aby jim jejich nasazení a vytrvalost vydrželo a nepodlehli nepřízni domácího hudebního trhu. Je to dřina se doma prosadit a uživit se "touto naší" muzikou je v Čechách snad nemožné. Velkou neznámou pro mě, před svým vystoupením, byli Sugar Montain. Že se nejedná o žádné začátečníky už signalizovali The Cell. Sugar Mountain totiž své první album nahráli pod producentským dohledem samotného Dana Bairda. Při vlastním vystoupení, po mých oblíbencích The Cell, mě Sugar Mountain na první poslech nedostali do kolen. Muzika samotná byla sice fajn, ale jednotlivé písničky mi splývaly a nedokázal jsem je od sebe rozlišit. Bylo to určitě jednak neznalostí tvorby kapely a taky jistou pokročilou hodinou po celodenním "zápřahu". Musím se přiznat, že jsem se chvílemi přistihl jak mi padají víčka... Koupil jsem si ale obě nabízená CD - prvotinu "Hand Crafted Tunes" z roku 2004 i letošní dvojku "In The Raw" a čím dál tím víc přicházím Sugar Mountain na chuť. Na prvním albu mě docela pobavila southern předělávka od Beatles "Drive my car". Celá tvorba Sugar Mountain je příjemná, nekomplikovaná "jižárna", kterou stojí za to mít a (někdy příště) si ji přijít poslechnout ... Pověstnou třešničkou na dortu celé Southern Night bylo závěrečné vystoupení "rožnovských ogarů" Stetson. Stetson se na festival dostali na přání účastníků Velikonoční jižanské noci, když zvítězili v anketě na téma : "Kterou kapelu bychom chtěli vidět příště". Myšleny byly pochopitelně finančně dostupné kapely. Na Lynyrd Skynyrd, Molly Hatchet, nebo jiné veličiny si v našich podmínkách můžeme nechat zajít chuť ... Ale zpět ke Stetsonům. Jejich vystoupení je jistota, na kterou se dá s klidem vsadit. Já k nim mám zvláštní slabost, neboť jsem z jedné čtvrtiny (po babičce) taky valašský ogar. Navíc vyloženě můžu i Staříčkův styl humoru, kterým nás, mezi jednotlivými písničkami, doslova zasypával. A když jsme si, aspoň část z přítomných, mohli i poprvé česky zazpívat společně s kapelou ... bylo to super. Doslova zlidovělé hity jako "Valašský vojvoda", "Stopařská tragédyja", "Slovanská vzájemnosť", "Ogařiska už to tady baĺá!" a další dokázaly v pozdních nočních hodinách udržet posluchače v pozornosti. Díky Staříčku a samozřejmě taky Tašunko a Jirko s Ondrou. Doufám a věřím, že se podaří naplnit představy o podzimním Mlejnu (25.-26.11.) a že Stetsony ještě jednou letos uvidím. # P.S. Pokud zájemcům informace o letošní novince - podzimním Mlejnu - unikla, a máte zájem přijet, neváhejte a rychle se ozvěte Líbovi Kosinovi. Hrát a existovat se bude uvnitř Mlejna a kapacita je omezená ...

Ahoj a těším se na další muziku. # Dališ