Toto mé povídání by mohlo být hodně dlouhé, ale s ohledem na čtenáře a taky dobu, která od koncertu uběhla, budu stručný. O koncertu Lynyrd Skynyrd jsem se dověděl úplnou náhodou od Milana Milaty po vystoupení The Cell v Kolíně v závěru oslav Dne záchranářů. Okamžitě jsem se rozhodl, že tam musím vyrazit protože :
1) Nikdy v životě jsem Skynyrdy naživo neviděl (když nepočítám několik koncertních DVD).
2) Ta mrcha s kosou neúprosně LS navštěvuje a z původní sestavy už zbývá vlastně jenom
    Gary Rosington …   Pokud by odešel on …  pokračovali by ještě LS dál? Už bych je třeba
    nemusel vidět.
3) Do Stuttgartu se chystala vyrazit i početná výprava z Čech a to bylo povzbuzující, že tam
    nebudu sám …
Navíc se mi ještě podařilo přemluvit bráchu a společně s Honzou (jeho synem) jsme ráno 2.června vyrazili. (Ve stejné sestavě jsme byli o týden dříve na The Cell a ZZ Top). Honzovi pak ještě patří velké díky za sehnání lístků z německého předprodeje …
Cesta proběhla bez problémů a i v samotném Stuttgartu jsme bloudili jen minimálně. Času bylo dost a tak jsme si obešli přírodní amfiteátr – místo budoucího koncertu. Žádné davy před vchodem se nekonaly a tak jsme si ještě zašli na něco dobrého k zakousnutí a napití. Protože jsme všichni tři chtěli co nejblíže k pódiu asi dvě hodiny před začátkem koncertu jsme obsadili prostor před hlavní branou. Čas utíkal poměrně rychle a ještě rychleji v okamžiku, kdy dorazili další krajani Pavel s Jirkou. Vrcholem čekání pak bylo, když dorazili Lynyrd Skynyrd v mikrobusech a Jirkovi Petrů se podařilo obrat Ricka Medlocka o podpis …
Ochranka nachystala vstupní turnikety a srdíčko začalo bít silněji. Podaří se mi dostat dovnitř můj Nikon? Bez focení bych si to nedokázal představit …  Podařilo se. Honem poklusem před pódium a taky v pohodě obsazená druhá řada … Rozdělili jsme síly a vystřídali se v hlídání vydobytých pozic před pódiem a nákupem suvenýrů u stánků … a pak už jen další čekání.
V okamžiku, kdy začala hrát jakási tříčlenná předkapela (slušná muzika, ale já je moc nevnímal …) ještě nebyl amfiteátr zdaleka zaplněn. Během vystoupení předkapely ale pro mně začaly první problémy, které mi málem zkazily celý koncert. Vytáhl jsem svou zrcadlovku a chtěl udělat pár snímků, ale securiťák pod pódiem začal cosi šprechat, že jako ne. Přitom kolem byla spousta vytažených digitálních krabiček telefonů a foťáků a ty ho nechávaly naprosto chladným. Skopčák natvrdlej nemohl, nebo nechtěl pochopit, že kvalita rozlišení mého foťáku je úplně stejná, jako mnoha kvalitních digitálních šidítek, kterých bylo kolem dost. Předkapelu jsem tedy přestal fotit a spoléhal, že se na mně zapomene, nebo tak nějak. Moc jsem se ale zmýlil. Nastoupili Lynyrd Skynyrd , já vytáhl foťák, udělal tři, čtyři snímky a už po mně zase šli. Nedalo se nic dělat. Nikon musel do batohu a já skřípal nasraně zuby, že nebudu mít žádné pořádné fotky. Jižanský pánbůh byl ale shovívavý a přihrál nám do cesty Petru, dceru to jednoho sympatického týpka, který dorazil i s Čádou a dalšími fandy z Prahy.  V okamžiku našeho setkání měl už sice „tatík“ silně naváto, ale daleko důležitější byla Petra. Šikulka, která hledala pro sebe a svůj foťák nějaké dobré místečko. Pustil jsem ji tedy před sebe. Navázali jsme kontakt a ona mi pomáhala svou lepší angličtinou s komunikací s ochrankou. Marně. Její digitál byl pro ochranku v pořádku a tak byla jistota, že se domů fotky dostanou. Když se potom ještě k naší malé skupince pod pódiem přidali i Martin s Leošem (zástupci The Cell na studijním pobytu …), hned nám bylo líp a nastoupil ten „kolektivní vjem“, o kterém jsem psal ve spojitosti se zážitkem z koncertu The Cell před ZZ Top v Praze. Je to stejný rozdíl, jako koukat na film doma v obyváku, nebo jít na to samé do kina. Ten bezprostřední kontakt s pódiem a společně prožívaná euforie, to je droga.
Petra mi někdy v půlce koncertu půjčila svůj foťák a mohl jsem svým stylem a svým okem nadělat hromadu fotek. Spíš jsem se zaměřil na detaily a jednotlivé muzikanty …
No a co koncert a hudba samotná?  Jak se můžu tak blbě ptát? Bylo to absolutní a jedinečné. Předčilo to i do té doby nejvýše na mém žebříčku postavený koncert Joea Bonamassy v Uherském Brodu. Absolutorium si zaslouží hlavně Rickey Medlocke. Ten byl suverénně největší hvězdou na pódiu a myslím si, že zastínil i frontmana Johnnyho Van Zanta. Ten, jak pomalu stárne a tloustne, tak do svého pódiového projevu nic navíc nedá. Odvede si to své a stačí. On ale nikdy nebyl žádný divoch a takhle nějak by se dnes asi prezentoval i jeho brácha Ronnie, kdyby nebyl 20. říjen 1977 a on nezahynul v troskách letadla u Gilsburgu. Jediným pamětníkem zakládající sestavy zůstal v kapele Gary Rossington. Jakoby v pozadí, velice úsporně, ale bezpochyby pro mě dnes druhá nejdůležitější persona v kapele (po Medlockovi).
Všichni ostatní dnešní členové Lynyrd Skynyrd jsou mladíčci, kterým se řízením osudu dostalo cti, nahradit padlé. Bubeníci se v kapele střídali nejčastěji a vždy z jiných důvodů, než úmrtím. Současný vládce bicí soupravy u Lynyrd Skynyrd Michael Cartellone je čtvrtým služebně nejstarším muzikantem kapely. Stálým členem je od roku 2000. Třetím kytaristou je Mark „Sparky“ Matejka. I on se na pódiu snažil na sebe strhnout pozornost, ale já ho vnímal jen jako „velice se snažící dobrý kus do počtu“. Přesto nám Čechům musí být sympatický už jenom tím jménem  s bezpochyby českými předky… Poslední dva muzikanti jsou produktem náborové kampaně LS z letošního roku. Když v lednu nečekaně zemřel pianista a zakládající člen kapely Billy Powell, jeho nástupcem byl vybrán Peter Keys. I když somatotypem podobná figura jako chudák Billy, tak výkonem mu nesahal ani po kotníky. Na většině koncertních DVD působil Billy Powell nenápadně a jeho hra jenom jaksi doplňovala a podmalovávala hru těch hlavních hvězd. Až teprve teď, když Billy odešel vidím, jaký to byl muzikant a jak je těžké jej nahradit. Služebně nejmladším členem kapely je basák Robert Kearns, který musel naskočit do prakticky rozjetého turné, aby nahradil dalšího, v pořadí druhého basáka LS, který se odebral na věčnost. Ještě 19.dubna hrál Ean Evans s Lynyrd Skynyrd (v sestavě byl od roku 2001) na Kid Festivalu v Mississippi a ve středu 6.května mu srdíčko dotlouklo ve 48 letech naposledy. Podlehl agresivní formě rakoviny. Jeho nástupce si, podle mého názoru vedl velmi statečně a typem mi hrozně připomínal Leona Wilkesona, který nikdy nešel za hvězdu a byl spíše plachým a nenápadným, ale velice důležitým kolečkem v soukolí.
I když jsem tady nepěl na všechny muzikanty jenom samou chválu, jako celek dopadl koncert nad míru skvěle a zážitky si budu pamatovat do konce svého života. Ani jsem v průběhu koncertu nerozeznával nové písně z připravovaného alba od těch starých klasických hitů. Všechno to do sebe zapadalo a i ty nové kusy mají stejný potenciál, jako staré osvědčené fláky. Po koncertě jsme ještě chvilku zůstali na místě, abychom vstřebali to obrovské množství vjemů a pocitů. Bylo toho ale tolik, že celou cestu zpět domů bylo o čem mluvit a přemýšlet. Jo a nezapomeňte 29.září jde novinka do prodeje: Lynyrd Skynyrd – God & Guns.

Sweet home Dališ